Každým rokem v dubnu přilétávali do Louk čápi. Hnízdili na komíně polské školy. Jejich přítomnost vždy znamenala předzvěst jara, tak jsme se na ně hodně těšili. Čápi byli pro Louky – zemědělskou krajinu s rybníky, mokřadly a záplavovým územím velmi příznační. Měli zde dostatek potravy a s elegancí svou vlastní se procházeli po polích a vyhledávali přísun potravy pro svá mláďata. Mohli být klidně symbolem Louk. Bylo tomu tak od nepaměti, asi 100 let, až do momentu demolice školy. Ochránci přírody postavili čápům stožár s kovovým věncem. Pamatujeme si, jak dlouho kroužili, než jej přijali za svůj. Dlouho na něm ale nepobyli. Našli si lepší útočiště v okolí – komín české školy. Ta však také byla oběti demolice z důvodu důlních škod. Čápi se už do louk nevrátili.
Dnes jen obtížně najdete mezi vzrostlým stromovím prázdné hnízdo. Čápi, známí ze své věrnosti místu, kde zahnízdí, jsou zřejmě také znechucení současným stavem krajiny a již se nikdy nevrátili. Mokrá půda a louky zde sice zůstaly, avšak původní loucké rybníky, které poskytovaly příznivé podmínky pro živočichy, byly degradovány na kalové nádrže.
Nepotvrzuje to snad dostatečně, jak devastující vliv má těžba na okolní přírodu? I přes snahu vrátit krajině přírodní ráz v rámci asanačně-rekultivačních projektů je zřejmé, že tento proces bude zdlouhavý a původní živočichové se budou moci vrátit do Louk za hooodně dlouhou dobu.
